[ leden ] - [ únor ] - [
březen ] - [ duben ] - [
květen ] - [ červen ]
[ červenec] - [ srpen ] - [
září ] - [ říjen ] - [
listopad] - [ prosinec ]
KRONIKA DSHJK - červenec 2005
Horké léto na Horce
Je ráno. Před nádražím postávají hloučky lidí. „Dneska vlak nejede?“ – „Ale jo, jenomže až z hlaváku, je nějaká výluka.“ Přijíždí autobus a všichni do něj naskakují. A už jedeme směr Mladá Boleslav hlavní nádraží.
Je poledne. Před námi se otevírá pohled na slavné středověké město, které se kdysi významem téměř rovnalo Praze. Vyrážíme do jeho uliček a zákoutí, až nakonec složíme své unavené kosti na trávníku pod chrámem.
Slunce stojí vysoko na obloze. Pět postaviček se pomalu vleče do prudkého kopce a pak úvozem zase dolů. „Kdy už tam budeme?“, je ta nejčastější věta, kterou je slyšet. A pak se otevírají vrátka a dveře a už jsme tady.
Slunce se chýlí k obzoru. Pět postaviček se opět vleče do kopce, ale tentokrát jenom kousek. Mezi listím mrkají tmavě rudé višničky. Ruce se po nich natahují, až je košík skoro plný. Utíkáme z kopce dolů až k jezu. Všude voní voda, tráva a ve vzduchu se vznáší pravá vůně léta a prázdnin. Slunce zapadá a zbarvuje oblohu dorůžova.
Tak dneska hurá, jedeme na Stvořidla! To si sednete na vlak zvaný Posázavský pacifik a ten vás tam doveze za veselého pískání kolejí. Sázava se stříbrně třpytí a jako stuha se klikatí pod námi. Několik tunelů – a hned je tu plno smíchu. „Na mě někdo sáhl! Holky, kdo to byl?“ „To byl tamten.“ „Nene, že si to byla ty, viď?“
Seskakujeme lesní pěšinkou, prolézáme mezi stromy. Občas na nás jukne nějaká houba nebo malina. Konečně slyšíme řeku a už ji taky vidíme. Jsou v ní obrovské kameny a voda se mezi nimi žene v peřejích a točí se ve vírech. Noříme se do vody, je tady pořádně studená a taky rychlá a prudká.
A pak nás čeká pohodlná cesta až do městečka Ledeč. Odtud nás mašinka zaveze zpátky. Vystupujeme o stanici dřív, holky projevily totiž zájem vykoupat se na jezu. Voda je nejdřív studená, ale pak je to báječné. Ležíme na jezu, voda se valí přes ruce, nohy i břicho, stříká a v malých kapičkách dopadá zpátky. Unáší nás dolů po jezu, hladí po těle a šimrá.
Na zpáteční cestě navštívíme kukuřičné pole, které utiší ten největší hlad. Však už nás na chatě čeká hostina! Roztopíme oheň, vyneseme jídlo dozadu na terasu a užíváme si teplý letní večer. Holky touží po stezce odvahy. Nakonec z ní sejde, protože zjistíme, že si ji dokážou udělat samy. Stačí je poslat dolů ke skleníku nebo oběhnout chatu či jenom zajít do prázdné chalupy. Za branku odmítají bez nás strčit i jen nos.
Je opět ráno. Postáváme na maličkém a prázdném nádraží. Vlak nejede a nejede.
No, tak konečně je tady. Ta-ta, ta-ta, ta-ta, notuje si do taktu celou dobu.
Stojíme pod hradem a holky nevěřícně zírají nahoru. Za tři čtvrtě hodiny
nevěřícně zírají dolů z hradeb na malinké nádraží. „Ahóóój“, volají vodáci dole
na řece. Z rozpáleného nádvoří vcházíme do chladivých místností hradu.
Asi za dvě hodiny sedíme zase ve vlaku. Vedro, únava a dlouhá cesta domů. Ale i
tak to stálo za to.
P.S. Kdyby někoho zajímalo, který že hrad jsme to vlastně navštívily, prozradíme vám, že kromě toho, že se tyčí vysoko nad řekou Sázavou, jmenuje se podle svých majitelů, kteří mají ve znaku hvězdu (zlatou, v modrém poli). A ten hrad jim dnes opět patří.