[ leden ] - [ únor ] - [
březen ] - [ duben ] - [
květen ] - [ červen ]
[ červenec] - [ srpen ] - [
září ] - [ říjen ] - [
listopad] - [ prosinec ]
KRONIKA DSHJK - červen 2005
Sestry v akci aneb co se dělo v zákulisí 19. června 2005
Už od konce května se veškerá pozornost, um a vtip celé DéeSHáJKy soustředily na připravovanou závěrečnou „šou“. Všechno to ale začalo pochopitelně mnohem dříve: celko-vou koncepci jsme vymýšlely už někdy koncem března a v květnu jsme začaly rozpracovávat jednotlivé části. Víkend, který jsme na konci května strávily na Dubičné, se už nesl ve zna-mení příprav. Ač bylo vedro k padnutí, nevzdaly jsme se a nejtěžší části jsme nacvičily.
Podobně pak vypadala každá následující schůzka DSHJK. Ulicí se nesly tóny westernových melodií a my do úmoru opakovaly „výlet na Drábky“ a „Horku“. Slávek se nám pak přiznal, že naše nacvičování bylo tak důkladné, že si příslušné melodie automaticky pobruko-val několik dní.
To samozřejmě nebylo vše. Nacvičovaly jsme i ostatní části našeho programu. S Jirkou jsme se snažily vyloudit z našich hrdel libozvučné tóny, které měly připomínat známý Šlitrův hit. Ač nemáme školené hlasy, mistr se nám svěřil, že mu bude ctí doprovázet nás. I my jsme ho ujistily o své náklonnosti. Dále jsme zkoušely nasucho otázky k anketě „Z naší kuchyně“, „výlet do Liberce“, skeče z „Dubičné“ atd.
Mezitím se uskutečnilo natáčení ankety „Z naší kuchyně“. Náš filmový štáb, jak jste mohli sami shlédnout, si vybral opravdu rozmanitý vzorek obyvatel našeho města. Pracuje se na dokumentu z natáčení, zájemci budou moci vidět, co se do naší ankety nevešlo.
Den před premiérou byl vyhrazen generálce. Sešly jsme se na zahradě okolo druhé hodiny a nejprve jsme nacvičovaly jednotlivé vstupy z „poslední schůzky DSHJK“ a opakovaly jsme některé scénky. Kolem půl čtvrté jsme se přesunuly do velkého sálu a začala vlastní generálka, včetně projekce a kulis. Krátce řečeno, byla to pěkná fuška. Chvílemi to vypadalo, že jsme zapoměly téměř vše, co jsme se zatím naučily. Ale nevzdaly jsme se a opakovaně jsme zkoušely. I když se na nás projevovaly postupující vedro, žízeň a únava (u holek tak, že čím dál tím víc vyváděly a my je musely krotit, což nám ubíralo ještě více sil), nakonec jsme projely celý program. Na závěr jsme několikrát zkoušely oblíbený tanec s hráběmi, pracovně „hrábě“, jak jsme tuto část nazývaly od Dubičné. Postoj holek k ní byl střídavý: od znechucení („mě už to nebaví“, „to je trapný“) až po nadšení, které se projevilo ve volných chvilkách, kdy jsme na kazetě marně hledaly začátek skladby a holky si mezitím samy opakovaly tanec s opravdovým zanícením. Jen Bára vytrvale dělala opačné pohyby. S Honzou T., který nám dělal projekci, jsme pak probírali zítřejší vystoupení. a když Honza zjistil, že to, co dnes viděl, je první a poslední generálka a zítra pojedeme naostro, zřejmě se trochu vyděsil (své pochybnosti pak přiznal na pohoštění, kdy už z něj všechny zábrany spadly).
A pak nastal den D. Tady se dozvíte něco, co jste na jevišti neviděli, ale my jsme to zažily:
Maruška a Petra: „Holky, určitě přijďte přesně v půl třetí před loutkáč, ať stihneme ještě vyzkoušet ty nejtěžší části.“
Honza T.: „Já tam byl už za deset minut půl, holky nastoupily, technický personál taky, bylo půl a pouze šéfky projektu nikde.“
Bára na jevišti tak zuřivě háčkovala, že si během jednoho výstupu namotala na prst asi tři metry příze a táhla pak klubíčko za sebou. Nemohly jsme to rychle rozmotat a tak jsme provedly amputaci. Nikoli prstu, ale klubíčka. Bára pak chvíli hrála s obmotaným prstem. Dřív než jí zmodral, stihla si ho v krátké přestávce odmotat.