leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec

[ leden ] - [ únor ] - [ březen ] - [ duben ] - [ květen ] - [ červen ]
[ červenec] - [ srpen ] - [ září ] - [ říjen ] - [ listopad] - [ prosinec ]

Kronika DSHJK - leden 2006

Závěrečný boj,  9.ledna 2006

Dneska mají holky velkou šanci získat hodně bodů, které jim budou započítány do celkového hodnocení putování Narnií. Co je dneska čeká. Budou to turnaje ve čtyřech disciplínách: piškvorky, stolní fotbal, házení na terč, člověče nezlob se.

Je to skutečně nelítostný boj a nikdo nikoho nešetří. Při fotbale se ozývají výkřiky napětí, vítězství a povzbuzování. Holky se drží statečně, i když někdy to už chtějí vzdát. Člověče nezlob se je opravdu jenom pro silné jedince. Ale všechny vydržely až do konce. V piškvorkách a házení na terč bylo důležité se soustředit, udělat správný tah, zamířit a mít pevnou ruku.

Holky hrály férově a to v boji každý ocení. Získané body budou mít určitě vliv na celkový výsledek.

Jak žijí králové, 16.ledna 2006

Už jste byli někdy na královské hostině? Pozval vás sám král, abyste společně s ním pojedli? Představte si, že nám se to stalo. Dneska jsme byly králem Aslanem pozvány ke královskému stolu na hostinu. Víte, jak se musíte u takového stolu chovat? Takže společně si to zopakujeme. Sedět vzpřímeně, nehrbit se; neopírat se lokty o stůl; nemluvit s plnou pusou; použít ubrousek k očistění úst, když se chcete napít; když si budete chtít přidat, položte příbory křížem přes talíř, ale pokud už máte dost, položte příbory rovnoběžně spolu přes talíř. A hlavně, když byste něco vylily nebo vysypaly, zachovejte klid, váš hostitel se o to postará. To se prostě může stát. Všechno jasné? A nezapomeňte vždycky poděkovat a být milé a přátelské.

Jaké je královské menu? V jídelním lístku je uveden jako předkrm „Zuzančin toulec se šípy“, hlavní jídlo „Aslanův horký dech“ a zákusek „Edmundovo pokušení“. K pití si můžete dát „Lucinčiny ohnivé květy“, „Petrův zelený čaj“, „Čaj z narnijských plodů“ a „Mátové pohlazení“.

Musím vám říct, že jsme snědly úplně všechno, co nám král Aslan předložil a moc nám chutnalo. Každému z vás doporučuji přijmout pozvání Aslana na hostinu. Takové pozvání se přece nedá odmítnout. Určitě vás zajímá, cože jsme to vlastně jedly? To všechno zjistíte v našich receptech. Tak dobrou chuť.

Jak jsme to všechno málem nestihly,  30.ledna 2006

Tak na tuhle událost se holky těšily už několik měsíců. Přesněji řečeno od té doby, co zjistily, že knížku C.S.Lewise Lev, čarodějnice a skříň, kterou čteme, uvidíme v lednu na filmovém plátně. Pak už jen vyzvídaly, jestli a kdy půjdeme do kina. A tak se v pondělí 30. ledna konečně dočkaly.

Všechny jsme dostaly pozvánku se zmenšeninou filmového plakátu a všemi potřebnými informacemi. Odjezd autobusu byl stanoven na 16.25. Když jsem v 16.15 dorazila na zastávku, postával tam už hlouček lidiček, ale nikdo z DéeSHáJKy. No jasně, ještě zbývá deset minut! Vzápětí se objevila Jana M. a chvilku po ní i Jana R. Pozvaly jsme holky, aby jely na Narnii s námi. Asi v 16.20 mi zvoní telefon: „Ahoj Péťo, hele, kdy ten autobus jede? Za pět minut? Tak to už asi nestihnu. Já jsem ještě doma!“ volá mi Denisa. Autobus naštěstí jede přes nám. Republiky a tak radím Denise, aby rychle vyrazila tam, že to ještě stihne. Mezitím přichází Anička Z. A už přijíždí autobus a taky se objevuje Bára s Míšou. Zuřivě na ně mávám, protože se bezradně rozhlížejí po autobusáku. Konečně si nás všimly a přicházejí k autobusu. Nastupuje celkem dost lidí. Je 16.25, doba odjezdu, a znovu mi zvoní telefon: „Ahoj Petro, prosím tě, zdrž ten autobus, už jsem na cestě k bráně“, zní udýchaný Maruščin hlas. A za pár minut ji vidíme, jak běží k autobusu. Naštěstí bylo dost lidí, takže to zvládla. Všichni se usazujeme na nějaké sedadlo a vyrážíme. Ještě s napětím čekáme, zda to Denisa stihla. Fajn, mává na nás na zastávce a za chvíli se skulí na sedadlo vedle nás. Tak a jsme všechny. Vlastně ne. Adélka nám chybí! Co s ní je? Holky sdělují, že dostala zaracha, takže nikam nesmí. Škoda. Volám ještě holkám z Benátek. Jejich autobus jel o něco dřív, tak jim musím říct, aby na nás čekaly v čekárně. „Ahoj holky, už jste v autobusu?“ „NEEE“, zní pohodářská odpověď na druhém konci telefonu. „No počkej, vy jste to nestihly, nebo co?“ „No mamka říkala, že nás tam odveze sama.“ Doufám, že teď už půjde vše jako po másle.

Po páté dorazíme do Prahy a rychle směřujeme ze zastávky do CČM. Venku fičí studený vítr a je pěkná kosa. Abychom urychlily náš přesun a taky trochu zvedly krevní oběh, uspořádáme honičku a za chvíli je to tady samá baba. Vevnitř je krásné teploučko, a tak se domluvíme, kdy a kde bude sraz, a rozprchneme se. Holky mi volají, že už jsou v Praze a že jsou dole u kina. A tak běžím do VillageCinema a najdu je ve vestibulu. Jdeme nejprve vyzvednout lístky a pak s vracíme do CČM. Prolézáme krámky a jsme „na čumendě“. Potkáváme postupně všechny holky a pomalu se přesouváme k místu srazu. Jsme tam první, za chvilku dorazí Bára, Míša a Denisa. A čekáme už jen na velké holky. Ale domluvený čas srazu už uplynul a holky nikde! „Počkáme ještě dvě minutky a půjdeme napřed“, říkám holkám. A právě když se chystáme odejít, vidím ostatní, jak se k nám přibližují plážovou chůzí. No tak konečně vyrážíme. Dorazíme do kina, projdeme kontrolou lístků a míříme do našeho sálu. Usedáme do pohodlných sedaček a zabíráme celou řadu. Tak a teď už si vychutnáme film.

Je to paráda a po představení jsou holky úplně unešeny. Zvlášť mluví o Petrovi, „fakt pěknej kluk“. A už je čas vyrazit domů. Na holky z Benátek tu čeká maminka, takže se s nimi loučíme už teď. „Běž napřed s holkama, Petro, my vás pak doženeme“, říká Maruška, která čeká na Janu M. A tak odcházím s Bárou, Denisou a Míšou. Naše chůze se postupně zrychluje, čas totiž ubíhá a tohle je poslední autobus, který dnes jede do Boleslavi. Přicházíme na zastávku a autobus tu už je. Nastupujeme a vybíráme si místečka. Do odjezdu zbývají asi tři minuty a já začínám být nervózní. „Kde jsou holky?“ ptají se všechny. „No, to nevím.“ „Hele, a co když jim to ujede?“ „To by asi měly smůlu.“ Volám Marušce: „Hele, Maru, kde jste? Hejbněte, autobus už za chvíli odjíždí!“ „Už jsme u autobusáku, zdrž ho ještě chvíli“, zní odpověď. Tak fajn, rychle jdu za řidičem – už by měl podle řádu odjíždět - a prosím ho, zda by ještě chvilku nepočkal, že máme venku čtyři holky, které už běží. Řidič po mě vrhne útrpný pohled, ale neodmítne. Myslím, že je nadšením bez sebe. Jdu si sednout jako myška. Asi za tři minuty uvidíme holky sbíhat k autobusu. …

Poučení: ne vždy jsou problémy jenom s dětmi, někdy vám to trochu zavaří i dospělí.